www.vyplouvame.com

web o vnitrozemské plavbě

Roman: Jak jsem se stal vodním motoristou

 

Bylo krásné letní odpoledne, a my jsme se vraceli z ukončené, krásně prožité dovolené z malého chorvatského městečka Senj. Cesta krásně ubíhala a když jsme se v Rakousku na dálnici zařadili za auto nějakého pražáka, které táhlo na vleku nádhernou motorovou loď, blesklo mi hlavou: jo – mít tak svoji lodičku, to by byla parádní frajeřinka. Zbývající část cesty domů jsme strávili sněním o tom jak si jezdíme po Jadranu na motoráčku a užíváme si vodních radovánek. Jak je naším zvykem, po dovolené vždy jdeme do hospody a spolu se švagrem, který jezdí s námi, probíráme vzpomínky na prožité chvíle u moře a loni to nebylo jinak. Jak si tak popíjíme pivko, vypadly ze mě slova, který jsem z počátku myslel jen jako srandu, ale vývoj událostí dostal rychlý spád: „nekoupíme si gumák s nějakým malým motorem?“

 

 

Všichni jsme se tomu zasmáli, že máme ve čtyřiceti letech takhle ujetý nápady a tím to skončilo. Ne však na dlouho. Asi po čtrnácti dnech při rozhovoru s kolegou v práci z něj vypadlo, že prodává motorový člun. Slovo dalo slovo a my jsme asi za měsíc spolu se švagrem přitáhli k nám domů čtyřmetrový člun s motorem Wartburg. A tím to vše začalo. Bylo to plavidlo zvláštních tvarů – ze začátku mi to připadalo jako vznášedlo, byla to tříkýlová loď s obšívkou z laminované překližky a vypadalo to asi takto:

 

 

 

Byl u toho takovej sranda vozejk, interiér byl jen nějakej sololit a červenou koženkou potažené lavice. Když se roztočil motor, tak jsem myslel že to všechno vyskočí z lodi ven, no prostě hrůza. Nicméně naše nadšení bylo tak velké, že jsme se pustili do kompletní přestavby. První moje slova : všechno musí ven a všechno znova. A tím bylo o zábavu na celou zimu postaráno. Po rozborce jsme zjistili, že hřídel k vrtuli je ohnutá, což bylo příčinou všech vibrací a trhání silentbloků u převodovky, takže šup s tím do soustruhu a dva dny jsem si s tím hrál až mi mikrometr ukazoval maximální výchylku jedna desetina milimetru (víc už s tím dělat nešlo) jsem to uznal za dobré. Pak už následovala kompletní rekonstrukce. Nebudu tu podrobně rozepisovat všechny úpravy – vydalo by to na knížku, ale člun dostal kompletní nový interiér včetně nově čalouněných sedaček, podlahy a boků, motor nové uložení, V-převodovka nový nerezový držák a silentbloky.

Chtělo by to zpátečku- řekl švagr. Tak jo, podařilo se sehnat „nějakou“ převodovku se zpátečkou – šup tam s ní, takže vyrobit mezikus mezi motor a převodovku a musí tam být spojka. Po dlouhém vymýšlení se vše podařilo a po dvaceti hodinách zkoušení provozu převodovky( dvacet hodin jsme s tím točili elektromotorem a občas přeřadili) se vše namontovalo do lodi. Vymýšlení ovládání a řazení zabralo další týden, ale nakonec se podařilo a fungovalo bez problémů. Spojka se ovládala stlačeným vzduchem, který vyrobil 12 V kompresor. Řadící páku jsme museli vyrobit jako prototyp z nerezu tak, aby při stlačení vypla spojku a po uvolnění opět sepla. Opět zkoušení několik set zařazení, a když se nic neuvolnilo ani neulomilo, považovali jsme to za vyhovující.

Chtělo by to otáčkoměr a rádio, blesklo mi hlavou. Pár hodin na Aukru a vše bylo zabudováno.

Ten vlek co máme je takovej nějakej divnej, chtělo by to něco lepšího a spolehlivějšího, a já to nemůžu za svým autem táhnout – je to těžší než mám na kouli, řekl švagr. Hm, postavíme si bržděnej. Takže projekt, povolení, poshánět materiál, svařit, pozinkovat, zaregistrovat, za měsíc byl vlek jak ze snu a mohli jsme vyrazit. Dopadl takto:

 

 

Jaro se začalo blížit a tak po úspěšném složení zkoušek VMP v Přerově jsme v květnu vyrazili na naší první plavbu. Jedeme na Rozkoš, rozhodl jsem jedno sobotní dopoledne. Vyrazili jsme. Spuštění lodě jsem domluvil v yachtklubu na Rozkoši – mimochodem samí bezvadný lidi, bez problémů nám poradili jak to tam dělají – mají tam nástavec mezi vozejk a auto, takže bez problémů jsme dali lodičku na vodu a hurá na to. První plavba našeho škuneru byla trochu se smíšenými pocity, protože ne a ne člun dostat do skluzu, až mě napadlo, že motor nemá výkon. Otáčky nešly nad 2000 a akorát jsme vyráběli obrovské vlny. Chvilka s hlavou vraženou u motoru – jedna svíčka nepálí. Vzali jsme si sice hodně věcí sebou, ale nejzákladnější věc jako je svíčka ne. Naštěstí chlapi z yachtklubu byli velice ochotní a svíčku našli. Po naskočení motoru byl hned cítit značný rozdíl. Člun vyrazil dopředu jako splašený a ve skluzu se hnal napříč přehradou. Paráda, člun se choval velice stabilně, řízení fungovalo perfektně, vibrace minimální, jen  rychlost ještě nebyla podle mého názoru maximální, protože motor nám na plný plyn točil 2800 otáček, což je dost málo. Maximální rychlost jsme pomocí GPS naměřili 42Km/h.

Asi po hodině ježdění jsme člun vytáhli z vody a vyrazili k domovu. Na Rozkoši jsme v průběhu jara a začínajícího léta byli ještě několikrát, ale rozepisovat se o nich mi přijde zbytečné. V konečné fázi úprav našeho člunu dostal do výbavy ještě nerezové zábradlíčko a nějaké drobné doplňky z nerezu které jsme vyrobili doma v garáži a skončilo to v této podobě:

 

Kotvíme v Poděbradech - Restaurace Na st...
Kotvíme v Poděbradech - Restaurace Na střelnici
Poděbrady - Restaurace na Střelnici - ko...
Poděbrady - Restaurace na Střelnici - kotevní molo
Dáša vaří na molu večeři
Dáša vaří na molu večeři

 

K největšímu zlomu však došlo, když jsme se rozhodli zkusit Labe. Vyrazili jsme jedno sobotní dopoledne a v Chvaleticích na takovým zastrčeným slipu spustili člun na vodu. V ten okamžik se začala odehrávat další epizoda našeho sžívání s loděma. Plavba po Labi, i když byla jen jednodenní nás tak uchvátila, že jsme začali toužit po lodi na které by se dalo nějaký čas strávit a třeba i přespat a postupně projet všechny vody (samozřejmě kde to jde) v Čechách a pak i dále. Plavbu po Labi jsme si opravdu nad míru užili, protože pohled z vody je úplně jiný než pohled ze břehu, ale to zajisté nemusím zasvěceným popisovat. Za odpoledne jsme proplavili asi 20km dlouhý úsek a plní dojmů jsme se vraceli domů, když tu najednou v autě zaznělo: „chtělo by to kajutovou“.

To byl asi rozhodující okamžik. Pak už to šlo jedno za druhým a v současné době má náš člun jiného majitele a nám ve stodole stojí šestimetrový kajutový Bayliner – sice v žalostném stavu (na lepší nebyly peníze) ale po zimě z něj bude krásná loď na kterou se vejdeme všichni i s dětmi a když bude potřeba, můžeme tam i přespat. To už je ale na další povídání, takže bych se na závěr mého vyprávění ještě podělil o pár fotek z Labe se starým člunem.

 

Náš nejmenší kapitán - Lukášek
Náš nejmenší kapitán - Lukášek
Labe v Poděbradech
Labe v Poděbradech
Plujeme do PK v Poděbradech
Plujeme do PK v Poděbradech
Blížíme se ke PK Kostomlátky
Blížíme se ke PK Kostomlátky

 

Tím bych své vyprávění ukončil s přáním mnoha uplutých mil nebo kilometrů všem přátelům vody a vodního motorismu a jachtingu. Bylo mi ctí, že jsem se s Vámi mohl podělit o své první zážitky a zkušenosti s loděma a pevně věřím že mě to nadšení moc brzo neopustí a vytvořím další povídání.

No a na úplný závěr – kdo vlastně jsem?

Mé jméno je Roman Vašátko a jsem z České Třebové

 

 

(neprošlo jazykovou úpravou)

 

Copyright © 2014. All Rights Reserved.